Talk:Nanhai Chao
 | This article is rated Stub-class on Wikipedia's content assessment scale. It is of interest to the following WikiProjects: |
|||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||
 | It is requested that a photograph be included in this article to improve its quality.
Wikipedians in China may be able to help! The external tool WordPress Openverse may be able to locate suitable images on Flickr and other web sites. |
Vietnamese Poems[edit]
1)
hơi ấm vòng tay Từng giọt mưa rĩ rác trong đêm vắng Em buân khuân nhớ lại những hôm nào Trong vòng tay ấm áp quá ngọt ngào Bên bếp lửa ta nhìn sâu trong mắt Anh yêu hởi trong tim này đã khắt Vẽ thật sâu hình bóng của ai rồi Giỡ trăn trở, trái tim dại bồi hồi Mơ trở về bên hơi ấm vòng tay
2)
Em chẳng thèm vòng tay anh đâu Hơi ấm kia giờ ở nơi đâu Có lẽ anh đã trao người khác Mình em đêm lạnh với canh thâu Sưong đã xuống rồi anh hỡi anh Phụ tình ác lắm, nỡ sao đành Có phải sương rơi trên má thắm Hay hạt châu rơi, tình mong manh thơ thẩn mấy câu , xin chủ nhân đừng rầu
3)
anh về với em đêm nay nha ? canh chua cá kho đã lạnh rồi men tình yêu cũng thành lạnh nhạt chiếc bóng trên tường vẫn lẽ đôi anh về với em mau anh ơi em ốm em đau sắp lìa đời còn chút hơi tàn trong hấp hối anh về xây nấm mộ em thôi
http://www.google.ca/search?q=%22vietnamese+poems%22&hl=en&lr=&ie=UTF-8&oe=UTF-8&start=10&sa=N
Polish Poems[edit]
1)paradiso
Zrób coś, abym rozebrać się mogła jeszcze bardziej Ostatni listek wstydu już dawno odrzuciłam
I najcieńsze wspomnienie sukienki także zmyłam I choć kogoś nagiego bardziej ode mnie nagiej Na pewno mieć nie mogłeś, zrób coś, bym uwierzyła Zrób coś, abym otworzyć się mogła jeszcze bardziej Już w ostatni por skóry tak dawno mi wniknąłeś Że nie wierzę, iż kiedyś jeszcze nie być tam mogłeś I choć nie wierzę by mógł być ktoś bardziej otwarty Dla Ciebie niż ja jestem, zrób coś, otwórz mnie, rozbierz Marta Podgórnik (2000) -- 25. 11. 2002
2)Prośba
Zrób coś, abym rozebrać się mogła jeszcze bardziej Ostatni listek wstydu już dawno odrzuciłam I najcieńsze wspomnienie sukienki także zmyłam I choć kogoś nagiego bardziej ode mnie nagiej Na pewno mieć nie mogłeś, zrób coś, bym uwierzyła Zrób coś, abym otworzyć się mogła jeszcze bardziej Już w ostatni por skóry tak dawno mi wniknąłeś Że nie wierzę, iż kiedyś jeszcze nie być tam mogłeś I choć nie wierzę by mógł być ktoś bardziej otwarty Dla Ciebie niż ja jestem, zrób coś, otwórz mnie, rozbierz Rafał Wojaczek (1972) -- 25. 11. 2002
3)Most (Level 1)
Nie wierzyłem Stojąc nad brzegiem rzeki, Która była szeroka i rwista, Że przejdę ten most, Spleciony z cienkiej, kruchej trzciny Powiązanej łykiem. Szedłem lekko jak motyl I ciężko jak słoń, Szedłem pewnie jak tancerz I chwiejnie jak ślepiec. Nie wierzyłem, że przejdę ten most, I gdy stoję już na drugim brzegu, Nie wierzę, że go przeszedłem.
Czech Poems[edit]
1)Staré ženy
smutná odpoledne nedělní smutná starými paními které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci starou cestou mezi stolem a lůžkem mezi zrcadlem a fotografiemi mezi židlí a falešnou palmou opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních oči starých žen vyplakané a plaché tesklivé a mírné vy oči obrácené k zániku oříšky bez jádra misky bez obětin předsíňky mrákot úryvky dávné hudby studánky zasypané oblohy zatažené noci bez dnění dvířka zapadlá křtitelničky vyschlé vody bez zrcadlení vy oči starých žen vám svět nic není vám krása nic není vám ošklivost nic není vy oči starých žen hodin nesledující za míjením dnů se neotáčející vy oči starých žen ruce starých žen žlutší jílu pod rakví otevřené a prázdné vy ruce sedřené a spotřebované plachetky styxu blíženci modlitby žezla porouchaná hnízda křečí třeslice opuštěnosti záhonky žil orodovnice oněmělé praporky splihlé pobočníci propuštění marnotratnice zchudlé těžítka bezesnosti vy ruce starých žen šustící listy obracené nedočkavostí svítání obracené utrpením obracené modlitbou vy ruce starých žen tak zapomínající na šíje mužů na vlasy dětí vy ruce starých žen silné jen tak aby udržely kapesník k setření slzy aby udržely obrázek v rakvi aby udržely kříž až zatlačeny budou oči vy ruce starých žen vy tváře starých žen stín dotyků dávných ztemnil je stín polibků ztracených zvětralá solí slz je končina odevzdání vy tváře starých žen ty oči starých žen ty ruce starých žen ty vlasy starých žen ty klíny starých žen ty tváře starých žen ó smutná odpoledne nedělní na kříži starých žen František Halas (1935) -- 25. 11. 2002 Leopold Staff (1954) -- 25. 11. 2002
Welsh Poems[edit]
1)Rhyfelgyrch Gwyr Harlech
Wele goelcerth wen yn fflamio A thafodau tân yn bloeddio Ar i'r dewrion ddod i daro, Unwaith eto'n un: Gan fanllefau tywysogion, Llais gelynion, trwst arfogion, A charlamiad y marchogion, Craig ar graig a gryn Arfon byth ni orfydd, Cenir yn dragywydd; Cymru fydd fel Cymru fu, Yn glodfawr ym mysg gwledydd. Yng ngwyn oleuni'r goelcerth acw, Tros wefusau Cymro'n marw, Annibyniaeth sydd yn galw, Am ei dewraf ddyn.
Ni chaiff gelyn ladd ac ymlid Harlech! Harlech! cwyd i'w herlid Y mae Rhoddwr mawr ein Rhyddid Yn rhoi nerth i ni. Wele Gymru a'i byddinoedd Yn ymdywallt o'r mynyddoedd! Rhuthrant fel rhaeadrau dyfroedd, Llamant fel y lli! Llwyddiant i'n marchogion Rwystro gledd yr estron! Gwybod yn ei galon gaiff, Fel bratha cleddyf Brython; Y cledd yn erbyn cledd a chwery, Dur yn erbyn dur a dery, Wele faner Gwalia'i fyny, Rhyddid aiff â hi!
2)Gogoniant i Gymru
Gogoniant i Gymru, annwyl wlad fy nhadau, Pe medrwn mawrygwn dy fawredd a'th fri; Mae'r awen yn caru dy wedd a'th rinweddau, Hoff famaeth athrylith a dewrder wyt ti; Bu amser pan hoffai t'wysogion dy delyn, A'i sain a gyffroai wrolion y gad I ruthro'n ddisymwth ar warchae y gelyn, Gan ymladd dros ryddid a breintiau ein gwlad.
Fy henwlad fendigaid, mae anian yn urddo, Pob mynydd a dyffryn, pob clogwyn a glyn! Ac yspryd prydferthwch a'i liw yn goleuo Pob afon ac aber, pob llanerch a llyn; Gwladgarwch a rhinwedd fendithiant dy enw, Dy feibion a'th ferched a garant dy fri; Gorhoffedd dy feibion yw denu dy sylw --- Er gwaethaf pob gelyn ein testyn wyt ti.
by Talhaiarn (John Jones 1810-1870)
Hungarian Poems(which I think are very elegant)[edit]
1)Messze a hazámtól (Far from home)
Messze a hazámtól, távol elmerengve nézek le a gátról. Összeszorult szivvel gondolok Kicsi szegényes otthonomra, Zavaros multamra. Hol vagytok ti régi barátok? Néha talán reám gondoltok, Hogy én még a világon vagyok? Ti régi utcák, parkok, hol vagytok? Nekem sok örömet és emléket adtatok. Arany János utca de messze vagy! Diák kalandjaimat jártam rajtad. Cipöm sarka már nem kopog rajtad ám, Egy új földre léptem de ez nem a hazám. Egy új szépnek mondott világ nem ideálom. Ahol gyermekként kacagtam és sírtam, Csak ott van az én hazám; egy régi álom!
2)A négy évszak (The four seasons)
Szól a tavasz: itt vagyok, Enyhe meleg idöt hozok. Elolvasztom az öreg havat, Hoztam hozzá a napsugarat.
Lekerült a nagy kabát, Rügyeznek a kopár fák. Virágzik már a hóvirág, S a földeken eke szánt.
Egyszer csak szól a nyár: Hát itt vagyok én is már! Hoztam kellemes meleget, Melyet mindenki szeret.
Telve a strandok, parkok, Betöltik hangos kacagások. Mindenki örül a nyárnak, A símogató napsugárnak.
Egyszer csak szól az ösz, Nagyokat fújva mérgesen: Nekem is van dolgom itt! Mostmár én következem.
Fellegeivel a napot takarja, Fák leveleit fürgén sárgítja, hogy azok a földre hulljanak, S a fák kopaszon maradjanak.
Lassan a tél is megérkezik, Szép csendesen havazgatik, S minél jobban hull a hó, Annál közelebb a télapó.
Csillingelve siklik szankója, Diadalmasan lobog zászlója. Elhozta az év legszebb napját, Gyermekek karácsonyi ajándékát.
Great German Poems of the Romatic Era[edit]
1)Johann Wolfgang von Goethe
Alles gaben die Götter ... Alles gaben Götter, die unendlichen, Ihren Lieblingen ganz, Alle Freuden, die unendlichen, Alle Schmerzen, die unendlichen, ganz. aus einem Brief an Gräfin Auguste zu Stolberg
2)Johann Wolfgang von Goethe
An den Mond Füllest wieder Busch und Tal Still mit Nebelglanz Lösest endlich auch einmal Meine Seele ganz; Breitest über mein Gefild Lindernd deinen Blick, Wie des Freundes Auge mild Über mein Geschick.
Jeden Nachklang fühlt mein Herz Froh und trüber Zeit, Wandle zwischen Freud' und Schmerz In der Einsamkeit.
Fließe, fließe, lieber Fluß, Nimmer werd ich froh, So verrauschte Scherz und Kuß, Und die Treue so.
Ich besaß es doch einmal Was so köstlich ist! Daß man doch zu seiner Qual Nimmer es vergißt!
Rausche, Fluß, das Tal entlang Ohne Rast und Ruh, Rausche, flüstre meinem Sang Melodien zu!
Wenn du in der Winternacht Wütend überschwillst, Oder um die Frühlingspracht Junger Knospen quillst.
Selig wer sich vor der Welt Ohne Haß verschließt, Einen Freund am Busen hält Und mit dem genießt,
Was von Menschen nicht gewußt Oder nicht bedacht. Durch das Labyrinth der Brust Wandelt in der Nacht.
3)Johann Wolfgang von Goethe
Harfenspieler Wer nie sein Brot mit Tränen aß, Wer nie die kummervollen Nächte Auf seinem Bette weinend saß. Der kennt euch nicht, ihr himmlischen Mächte. Ihr führt ins Leben uns hinein, Ihr lasst den Armen schuldig werden, Dann überlasst ihr in der Pein: Denn alle Schuld rächt sich auf Erden.
aus: "Wilhelm Meisters Lehrjahre"
4)Johann Wolfgang von Goethe
Vermächtnis Kein Wesen kann zu Nichts zerfallen! Das Ewige regt sich fort in allen, Am Sein erhalte dich beglückt! Das Sein ist ewig, denn Gesetze Bewahren die lebendigenSchätze, Aus welchen sich das All geschmückt.
Gaelic Poems[edit]
1)Ón nGaoth
An ghrian chomh ard sa spéir Tógann sí ise suas D’imigh Geimhreadh tapa Saol agus dathanna - beidh
Rugadh Earrach ón ngaoth - Titefidh an bháisteach Uisce a choích... Dathanna a choích...
Bhí sí leanbh, ach Anois tá sí bean Tá am ag teacht Beidh sí sean’s liath
Meabharaím seo é sa choineascar mall Tá na bileoga sna chrainne fós Tiocfaidh am go luath Na bileoga óire ón gcrainne
Tá muid go brónach Mar fuair Earrach bás Luíonn na bláthanna ar an gcarraig Domhain sa sneachta
2)An Crann Fia-úll
Thuas sa gcrann beag is leathan I bhfarraige deirgeachta Dathanna umam a choích Seo an crann fia-úll i mbláth
Feicim na plúir goirme Thíos, ar an talamh Clúdaíonn beatha ar an gcraobh Níl rún nó caram anseo
3)Tráthnóna Dé Domhnaigh
Thainig am, tá an lá anois Eistim an bháisteach, Ag bualadh i gcoinne na bhfuinneog Suanaim ar an leapa’s Siúlaim trí an teach
Chonaic mé na chluichí at thelifis Eistim na daoine Glaodhann siad “comhrac!” Suim gan chodladh, fáic ach sámh...
Dé Domhnaigh, an lá maith agus geal D’fhan mé ann le bia a ithe Tá mé ag guí, tamall fanaim Tá mé ag smaoineamh Faoin íobairt Chríostaí agus a ghrás